Babička s překvapením

Moje babička se jmenovala Věra Slavíková a bydlela s dědou v Porubě. U nás doma jsme jim neřekli jinak než babička z Poruby a děda Slavík. Jezdili jsme k nim skoro každou sobotu
a já jsem se na návštěvy moc těšila.

U babičky byl totiž ráj.

Jakmile se otevřely dveře bytu, cítila jsem směsici vůní, které jsem milovala: vanilkový cukr, mýdlo a cigarety. Babička nás přivítala s úsměvem, všechny nás objala, políbila a usadila
v obývacím pokoji. Na sobě měla čistou zástěru a byla vždycky dokonale upravená.

Nikdy se nestalo, že by nebylo napečeno. Babička nejenže výborně vařila, ale také úžasně pekla. Její tvarohové a povidlové koláče s drobenkou se rozplývaly na jazyku. A ty koblihy, to se snad ani nedá popsat.

A kdybychom náhodou neměli chuť na sladké, bylo samozřejmě připraveno i něco slaného.

Já jsem se pokaždé těšila na hračky, které byly uloženy v černé skříni v obýváku. Hrála jsem si a zároveň poslouchala řeči dospělých. Když babička nechtěla, abychom se sestrou slyšely, co jsme slyšet neměly, začala mluvit zvláštní řečí. Za každou slabiku doplnila další, začínající
na písmeno P. Když chtěla třeba říct „Teta Jana čeká dítě“, řekla „Tepetapa Japanapa čepekápa dípitěpe“. Trvalo hodně dlouho, než jsem tuto šifru dokázala rozluštit.

Soboty u babičky jsem měla ráda, ale vrcholem byly prázdniny, kdy jsem byla v Porubě celý týden a sama. Babička měla jedinou podmínku - mít u sebe každou vnučku samostatně.

Na nás obě asi neměla nervy. Nedivím se jí. Dohromady jsme byly divoké, ale každou zvlášť si užívala.

Týden u babičky v Porubě jsem se cítila jako jedináček. Na co jsem si vzpomněla, to jsem měla. Když jsem ráno řekla, že bych měla chuť na řízek s bramborovým salátem, k obědu byl řízek s bramborovým salátem. A abych náhodou nehladověla, následovala bublanina, buchta nebo palačinky se šlehačkou.

Ani nevím, kde babička pracovala, když ještě nebyla v důchodu, ale občas brigádně pomáhala na vrátnici vysokoškolských kolejí. Když jsme spolu šly po Lenince, tak se říkalo tehdejší Leninově, dnes Hlavní třídě v Porubě, zdravila babičku spousta lidí. V každém obchodě měla známou prodavačku, která jí nechávala něco pod pultem, ať už to byly potraviny, nebo oděvy.

Z prázdninové návštěvy jsem se vracela domů s novou sukní, krásnými šaty a asi o pět kilo těžší. Rodičům mě předávala se slovy: „Konečně se Katuška trošku spravila.“

Děda s babičkou byli vášniví kuřáci. Kouřili cigarety, které si nejdříve museli vyrobit.

Výroba cigaret mě fascinovala. Do stroječku se nasypal tabák a vložila dutinka, na něco se zatlačilo a pak vypadla cigareta. Bavilo mě sledovat ten proces výroby, a taky jsem byla nedočkavá, až bude krabička od dutinek prázdná.

Z krabiček se totiž daly vyrobit důležité věci, například postýlka pro panenky nebo pokladnička na drobné, které mi babička nechávala.

Nejen já jsem se z prázdnin vracela v novém oblečení, ale i mé panenky. Babička jim totiž každý večer u televize uháčkovala něco na sebe. A ráno, když jsem se probudila, seděla
na nočním stolku panenka v úplně nových šatech.

Tak jako se starala babička o mě, starala se i o dědu. Děda většinou seděl v kuchyni, a když nevyráběl cigarety, luštil křížovky. To bylo asi tak všechno, co dělal. Když mu babička servírovala k snídani koláče a děda zrovna neměl chuť, řekl jen: „Oveč, nemám chuť na koláčky, dal bych si koblížek.“ A odpoledne byly na svačinu koblihy. Děda říkal babičce Ovečko, zkráceně Oveč. Nikdy jsem neslyšela, že by jí řekl Věro.

Někdy bývalo babičce špatně, držela se na pravé straně břicha, a jednou jsem dokonce zažila, když přijela sanitka. Byl to jeden z mnoha žlučníkových záchvatů, které babička protrpěla u záchodové mísy. Druhý den byla zase upravená a milá jako vždy. Do nemocnice přece odjet nemohla, kdo by se staral o dědu.

Když mi bylo asi deset let, rozvedla se babiččina mladší dcera, má teta Zdenka. Později jsem si všimla, že Zdenčiny svatební fotografie, které měla babička vystaveny v sekretáři, jsou nějaké divné. Když jsem je prozkoumala blíže, zjistila jsem, že babička ze všech odstřihla bývalého tetina muže. Na moji otázku, proč to udělala, jsem se dozvěděla, že to byl hajzl a ať už se na to nikdy neptám. Fotografie, na kterých byla teta Zdenka ve svatebním, sama, jen
s půlkou ustřižené kytice, mě ještě dlouho potom přitahovaly.

Jednou, když už byla babička po smrti, jsem náhodou našla oddací list mých rodičů.
V kolonce otec nevěsty bylo jméno Miroslav Spurný. Vůbec jsem to nechápala. Jaký Miroslav Spurný?

Moje maminka mi s úplným klidem řekla, že děda Slavík nebyl její otec. Adoptoval ji, když si vzal babičku. Byla jsem v šoku, moje babička měla dítě s jiným mužem než s dědou? A pak jsem se dozvěděla, že babička byla vdaná třikrát a moje matka svého otce nikdy nepoznala. Babička s dítětem procestovala celou republiku, než zakotvila v Porubě a vzala si dědu Slavíka.

Obraz dokonalé ženy, kterou jsem milovala, se nezměnil. Přibylo jen překvapení – tuhle babiččinu minulost jsem dosud neznala.

Nedávno jsme si s manželem prohlíželi fotky, které jsem našla u svých rodičů. Na jedné byla asi třicetiletá babička Věra. Krásná žena a moje matka jí byla velmi podobná. Z druhé strany fotografie bylo kdysi něco napsáno tužkou, ale bylo to vygumováno. Nedalo nám to a snažili jsme se vyluštit vzkaz z minulosti.

Moje babička mě nepřestává překvapovat. Stálo tam: Nevěrné Věře vrací Karel.

2018/2018