Děda z dynastie Zdeňků
Děda se jmenoval Zdeněk. Klidně bych mohla říci Zdeněk I., protože byl toho jména v rodině první. Svého strýce bych tak mohla pasovat na Zdeňka II. a bratrance na Zdeňka III. Ale protože z bratrancova manželství vzešly dvě dcery, rodinná dynastie Zdeňků jím vymře po meči.
Když jsem někdy po mamince chtěla, aby mi vyprávěla o svém tatínkovi, nikdy to nebylo dlouhé povídání. Vždycky utrousila jen pár vět. Možná to bylo dobou, kdy vyrůstala. Rodiče si od svých dětí zachovávali odstup a vyžadovali respekt a poslušnost. Někde děti svým rodičům dokonce vykaly.
„Tata se narodil v roce 1888,“ začala maminka a neopomněla zdůraznit: „Ročník jeho narození si pamatuju, protože v něm byly tři osmičky. Byl to veliké puntičkář. Když uviděl na kobercu smítko, hneť na mně volal: Sylvino, pojď sem! Pozbíré to a vyhoď. Znal kdejaké kvítko nebo bróka. Když jsme šli v nedělu na špacír, ukazoval nám je a učil nás, jak se které menuje. Do dneska si to pamatuju. Měl ale těžkó ruku. Jednó mě dal takovó facku, že mě až vytrhl náušnicu z ucha. To bylo tehdá krve!“
A přidala ještě historku: „Mama měla od mládí dlóhé vlasy až po pás. Vždycky na noc si je zaplítala do copu. Když se ve třicátéch rokách začaly nosit malé dámské klobóčky, mama si takové moc přála. Enomže přes dlóhé vlasy jí nešel nasadit. A tehdy se do teho vložil tata. Jednó ráno, když jsme se probudili, byl mamin cop omotané kolem kliky dveří do ložnice.
V noci, když spala, tata jí ho ustřihl. A mohla nosit vytóžené klobóček.“
Maminka dodržovala zvyk, že jeden den v týdnu bývá oběd bez masa. Obvykle to připadlo
na středu, kdy jsme k obědu mívali koprovku s vajíčkem natvrdo, nebo čočku s volským okem, jindy palačinky s marmeládou, či široké nudle s mákem. Tehdy si maminka vzpomněla na svého tatínka: „Tata, jako všeci úředníci, chodíval na oběd dom. Když byl bezmasé deň, snědl enom polívku a šel se natáhnót do ložnice na divan. Říkal, že se mu od móky práší z nosa.“
A pak přeskočila k jinému tématu: „Tata byl správce cukrovaru. Když bylo po kampani, objížděl dodavatele a vyplácel je. Pro ten účel měl i legálně držené revolver. Každé dodavatel mu na zavdanó nalil jednu nebo dvě štamprle, takže dom se vracel opilé jak Dán. A v té opici byl strašně agresivní. Mával revolverem a vykřikoval, že nás všecky postřílí. Nejednó jsme skákali oknem a utíkali k naně. Dom jsme se vraceli, až vystřízlivěl.“
Děda měl dva sourozence, sestru a bratra. O rodině jeho sestry vím jen maličko z jednoho vypravování mojí maminky na téma škola. Já jsem měla školu ráda, počínaje mateřskou a konče vysokou. Maminka ale byla pravý opak. „Hneď jak jsem po vyučování přišla dom, praštila jsem aktovkó do kóta a víc mě škola nezajímala. Z ročníka do ročníka jsem prolízala enom s odřenéma ušima,“ vzpomínala. „Měla jsem sestřenicu, která se menovala Ema Švrčková. Ta když donesla ze školy špatnó známku, tak ju její tata tak zmlátil, že se až počurala. Nakonec z ní ale dobré známky vymlátil. Ema vystudovala a byla pak magistró v lékárni.“
Dědův bratr se jmenoval Evžen, doma mu říkali Ženek. Od maminky jsem o něm věděla jen to, že se odstěhoval do Ameriky. Trochu světla do historie, která se odvíjela zcela mimo můj život, vnesl o mnoho let později strýc Valda, který mi vypravoval: „Ženek bojoval v 1. světové válce jako velitel, a když skončila, vystěhoval se do Ameriky. Utekl tam ze strachu před veřejným míněním, protože se o něm nesla zvěst, že byl ke svým podřízeným vojákům krutý. Až o řadu let později jsem četl paměti armádního generála Ludvíka Svobody a narazil tam na zmínku o feldwebelovi Kuraczekovi, který ´byl k podřízeným přísný, ale spravedlivý´. Bylo to určitě o Ženkovi, protože i Ludvík Svoboda se na počátku své vojenské kariéry pohyboval po bojištích 1. světové války. Dal jsem ten odstavec v knize přečíst tvojí babičce, protože děda už byl dávno po smrti. Byla za tu informaci velmi vděčná. Ženkovi se po různých životních peripetiích nakonec na americkém kontinentě vedlo dobře, protože se přiženil do bohaté rodiny někde v Brazílii. Ale tam jeho stopy končí.“
Z maminčina vyprávění vím i o dědově smrti: „Tata béval vždycky statné chlap. Pár let po druhé světové válce najednó přestal mět chuť k jídlu a začal hubnót. Nebyli jsme u něho na to zvyklí, a tak jsme ho nakonec přemluvili, aby zašel k doktorovi. Ten ho poslal na odborné vyšetření do Brna. Zpráva s výsledkama z Brna mu přišla dom v zalepené obálce. Měl ju v Kojetíně předat svojímu doktorovi. Já jsem tehdy pracovala jako pomocná sestra ve fakultní nemocnici v Brně, kde jsem pochytila sem-tam nejaké latinské název a věděla jsem, co znamená. Tajně, nad páró jsem rozlepila obálku a lékařskó zprávu si přečetla. Bylo tam plno latinskéch slov, jak už doktoři umijó svoje zprávy napsat. Do očí bila dvě písmena C-A. Je to zkratka slova carcinoma a znamená to rakovina. Šla jsem za mamó a řekla jí, že se musíme všeci připravit na néhorší. Tata ležel doma a doktor chodil za ním. Ke koncu už ani sám nejedl, jak byl zesláblé a vyhublé. Krmili jsme ho lžícó. Když otevřel pusu pro další sósto, bylo to, jako by se otevřela žumpa. Vnitřní orgány mu postupně přestávaly fungovat. Měl velké bolesti. Moc trpěl. Když umřel, byl jenom kostra potažená kůžó.“
Maminka měla veselou povahu a vždycky říkala, že je nesmrtelná. Prý aby umřela, budeme ji muset utlouct pantokem. Tím pantokem se nakonec pro ni stala rakovina. O necelých čtyřicet let později se tak vydala na stejnou pouť jako děda. Také umírala doma. Věděla to. A pak mi jednou dopoledne vyprávěla sen, který měla v noci: „Tady, ve dveřích mého pokoje stál najednou tata. Vypadal stejně jako v dobách plné síly. Řekl, že si pro mě přišel a ptal se, jestli má vzít s sebou i Emila. Řekla jsem, že Emila ještě ne. Nato tata zase zmizel.“ Asi za týden, na konci listopadu 1986, zemřela.