Grr eto ha!

Jeskyni slabě osvětlovaly plameny z ohniště, malý člověk klečel na zemi a ohořelým klackem ukazoval na stěnu: „Pohleď, starý brachu, vystihl jsem tě tentokrát při lovu, když stíháš divou zvěř.“

Narovnal se, odstoupil, a tím poodkryl rozsáhlou nástěnnou malbu.

„Zde si všimni odlišné techniky, kterou jsem použil k vyobrazení tvých svalnatých paží.“ Vychladlými uhlíky zašpiněným prstem ukázal na malůvku. Obraz zachycoval výjev docela jasně: vlevo se tísnily různé druhy zvěře a zprava k nim běžela postava s oštěpem.

Od ohniště se přikolébal o hodně větší člověk a svou zjednodušenou podobiznu očichal nápadně širokým nosem. Pousmál se a ukázal zuby připomínající ledabyle rozházené roští.

„Grr grrr!“ jásal ten velký člověk. Vyskočil na balvan, ukazoval na sebe a na postavu zachycenou na zdi. Uchopil oštěp a předváděl, jak skolil svou oběť. Přiskočil k obrazu, prstem sáhl na podobiznu jelena a znovu oštěpem bodal do země.

„Tolik pochvaly si snad ani nezasloužím,“ mávl rukou malý člověk, „stále je co zlepšovat – kompozice, proporce, barevné schéma,…“ Kriticky si prohlížel své dílo, ukazováčkem si podpíral bradu, nakonec ještě hnědou hlinkou dobarvil klikyhák připomínající buvola. Znovu poodstoupil a položil dlaň na chlupatá záda velkému člověku, který mezitím stačil dokončit svůj boj s fiktivním zvířetem. Oba muži stáli vzpřímeně vedle sebe, a tak ještě více vynikl jejich výškový rozdíl. Tam, kde ten velký musel ohnout hlavu, ten malý sotva dosáhl.
„Pojďme se ponořit do říše snů, milý Grr. Vytvořil jsem nám dnes čerstvá lůžka,“ doprovodil malý člověk svého druha k jakési matraci, kterou vyrobil z rákosu a listí, „nechť na nich spočinou naše unavená těla.“

Hromotluk okamžitě zalehl.

„Eto eto,“ pochvalně pokyvoval hlavou.

Malý člověk ho zakryl srnčí kůží, přisedl si a pokračoval ve svém proslovu: „Zdárně jsme přečkali další den plný nástrah světa vezdejšího. Avšak nebude to snad již dlouho trvat a naši překrásnou jeskyni poctí svou přítomností ženy, jež nás potěší nejen na duši, ale také na těle.“ Velký člověk se zařehtal a ještě více se zavrtal pod kožešinu. Tuhle představu měl před spaním nejraději.

„Nyní však upokoj své smysly,“ dokončil malý člověk svou řeč na dobrou noc a ještě tomu velkému zmáčkl špičku rozpláclého nosu. Velký člověk se znovu zazubil, zavřel oči a v mžiku nahlas chrněl.

Malý člověk se položil na měkkou podložku naproti svému velkému spolunocležníkovi, chvíli ještě sledoval doutnající uhlíky a zavrtal se pod pokrývku sešitou z různých druhů kožešin. Mezi oběma muži praskal oheň a osvětloval kamennou galerii s obrazy lesa, stád rozličné zvěře a posvátných tygrů.

•

Paprsky prvního ranního slunce vyprovodily lovce z jejich příbytku. Malý člověk si urovnával oděv z vyhlazené kůže, který ho zahaloval od ramen po kolena, a na hlavu si nasadil čapku, která kdysi bývala liškou. Oproti velkému člověku chodil pomalu, spíše se procházel a neustále po cestě něco obdivoval a komentoval: zvláštně pokřivený kmen stromu přirovnával ke spanilé tanečnici a páchnoucí vítr od řeky nazýval náhlým závanem dekadence.

„Ach, Grr, pohleď, jaké líbezné jitro nás navštívilo,“ pravil, „vskutku pociťuji, že lov i sběr se nám i tentokrát vydaří. Navrhuji vydat se směrem k průsmyku, pasou se tam králíci i jiná neinteligentní zvířena. A já mohu cestou nasbírat tyto překrásné malé plody, které můžeme nazývat třeba maliny.“ Ukázal velkému člověku na košatý keř, k němuž se právě blížili. Velký člověk se po keři ohnal s nevrlým zavrčením. Několik bobulí rozmáznul v dlani, očichal je a olízl. Znovu zavrčel, ale teď už mírněji.

„Přesně! Také myslím, že ta chuť je přímo famózní,“ vyhrkl malý člověk a už házel jednu
po druhé do trychtýře vyrobeného ze stočeného listu.

Odněkud z křoví se ozvalo slabé zašramocení. Velký člověk zbystřil, do mohutných nozder nasál vzduch a vrhl se za svými loveckými pudy.

„Obdivuhodný temperament,“ říkal si malý člověk, „bez bázně vstříc nebezpečí!“ Odhrnul si vlasy z čela a pokračoval ve sběru. Když otrhal maliník, našel pár volavčích vajec, hub a sehnal několik dekorativních předmětů do jeskyně, přihnal se funící hromotluk s králíkem na oštěpu. Taky ukořistil veverku, tu si však zavěsil k pasu, patrně jako ozdobu.

„Grr eto!“ oznámil hrdě a plácl se do hrudi.

„O tom nepochybuji, drahý Grr, opět jsi uspěl v boji s divou přírodou,“ poplácal ho
po rameni malý člověk. „Nyní pojďme již do našeho útulného obydlí věnovat se aktivitám volnočasovým, jež z nás činí bytosti lidské. Nemohu se již dočkat, až mi opět ukážeš, jak se tančí vítězný tanec. Já ti na oplátku přednesu svoji epickou báseň o trilobitech.“ S jasnými plány na večer se tedy vydali k domovu.

V rozverné náladě se přiblížili téměř ke vchodu jeskyně, když vtom ztuhli na místě. Malý člověk doširoka rozložil ruce, aby zabránil tomu velkému v další cestě. Pomalu, tiše couvali. Schovali se za křoviska pár kroků od vchodu a pozorovali temného vetřelce, který jim bránil
ve vstupu do příbytku.

„Ha,“ utrousil ten velký člověk, pak naštvaně zabodl oštěp do země a dřepl si na bobek.
Na vyhřáté hlíně před jeskyní spal a hluboce oddychoval šavlozubý tygr. Svým mohutným tělem zakrýval celý vchod. Obávaný zabiják byl v této chvíli zcela neškodný, vypadal jako spící koťátko, které však váží jako pár urostlých válečníků. Jen se tak povaloval, nasával do sebe teplo, občas trhnul koutkem tlamy, ale nenechal se rušit a užíval si odpolední pohodu. Srst se mu na slunci kouzelně třpytila.

„Dechberoucí stvoření, není-liž pravda, Grr?“ šeptal malý člověk, když v podřepu sledoval nezvaného hosta. Velký člověk popadl kámen a naznačoval, co míní s kočkou udělat.

„Grr eto!“ mával zběsile rukama.

„Ach ne, to nesmíš učinit, žádné eto, to by nebylo dobré. Pravděpodobně je právě tento šavlozubec tak zvaným Vládcem lesa. Nezapomeň, nejspíše vládne i silami nadpřirozenými
a v jeho tesácích se skrývá mocná síla!“ Otočil se k hromotlukovi a dotlačil ho k místu,
na kterém měli již od minula vysezený důlek.

„Nemáme právo ho usmrtit,“ šeptal, „hezky se tady schováme a budeme potichu vyčkávat, až se vzbudí a sám odejde. Dozajista by jeho nahněvaný duch na nás seslal krupobití a nestvůry lačnící po naší krvi.“ Malý člověk barvitě vysvětloval, jak se věci mají. „Tak vypráví legenda,“ vydechl nakonec a usadil se na zemi.

Seděli naproti sobě mlčky. Velký člověk hladil veverku a krčil srostlé obočí na znamení hněvu. Malý člověk se rýpal klacíkem v hlíně a dumal, proč mu vůbec nesluší jezevčí kožich. Čekali tam tak dlouho, až začala být zima, stín zapíchnutého oštěpu se posunul, a vytvořil tím mezi nimi tmavou hranici.

Po chvíli se tygr začal protahovat, drápy zarýval do země, mhouřil zlatavé oči a zíval. Ještě polospící si olizoval srst a špičatými zuby si labužnicky vyčesával zacuchané chlupy. Zanedlouho se s tichým zamručením postavil, otřel se hlavou o okolní stromy a velice líně opustil plácek, kde si tak úžasně odpočinul.

„Vstaň, Grr, již můžeme vyjít z úkrytu,“ zatahal malý člověk toho velkého za paži.

„Ha?“ zeptal se ten velký.

„Ne, šavlozubec už odešel. Tak si dáme alespoň večeři.“ A podíval se na tuhnoucího králíka.

O něco později, když už z králíka zbyly jen ohlodané kůstky, klečel malý člověk v potemnělé jeskyni a hořící větví si osvětloval stěnu. Kouskem zuhelnatělého dřívka nakreslil křivku a pak druhou, která uzavřela jeho dílo do jakési elipsy. Přidal ještě dva oblouky skoro stejně velké jako celý obrazec. Nakonec nabral na prst trochu hlinky a vybarvil prázdné místo uprostřed. Odstoupil od díla a záře z hořící větve odhalila řetěz stejných, po sobě jdoucích obrázků.

„Ha?“ otázal se velký člověk.

„Ano, milý příteli, doplnil jsem řadu o další obraz šavlozubce. Každý den, kdy nás nepustil domů, jsem vytvořil jeho podobiznu zde na naší kreativní stěně.“

Hromotluk ukázal na malůvku a nesouhlasně vrtěl hlavou.

„Kolikrát ti mám vysvětlovat, že ty tesáky jsou tak velké pouze symbolicky. Chci tím znázornit, jakou má nad námi lidmi nesmírnou moc.“

Velký člověk mávl rukou a bez dalšího zájmu se uložil do pelechu. Spát se mu nechtělo, tak kusem ostrého kamene osekával oschlou jelení kost.

Mezitím malý člověk uvažoval nahlas: „Zdá se, že šavlozubec k nám nepřichází každý den, anebo se s ním míjíme. Náš domov je patrně jeho domovem, když my tady nejsme. Nu, nevadí, jeskyni mu můžeme s klidem přenechat v době, kdy se zabýváme lovem či užitečnými záležitostmi, jež z nás činí bytosti lidské.“

Velký člověk po něm hodil kámen na znamení nesouhlasu. O dělení si myslel své. Malý člověk jen tak tak uhnul před letícím kamenem a pokračoval: „Nenech se mýlit, starý brachu, řešení zdá se být velmi jednoduché. Musíme pouze vypozorovat, kdy ta spanilá šelma přichází a kdy odchází. Lépe si naplánovat čas, rozumíš?“ Přidřepl si k velkému a tišeji dovysvětlil: „V době mezi tím užijeme si život podle svého. Chceme přeci navštívit sousední tlupu
a rozkošné ženy si vybrat, jež nás na duchu a na těle potěší.“

Hromotluk nadšeně zatleskal a vycenil křivé zuby. Představil si urostlé ženy v kožichu i bez kožichu. Malý člověk se, potěšen nadšením svého přítele, usmál a přisedl si k němu, jako to dělával každý večer.

„Nyní však upokoj své znavené smysly,“ řekl a zmáčkl mu špičku nosu na dobrou noc.

Nepříjemnost s tygrem se skutečně opakovala skoro každý den. Muži nacházeli šavlozubce spícího v různých pozicích a na různých místech. Někdy měl tlapy pod tělem, jindy zase ležel na zádech, nejraději však spal stočený a hlavu si opíral o zadní nohy. Většinou se uvelebil hned před vchodem, ale párkrát ho nachytali přímo v jeskyni, roztaženého u vychladlého ohniště. Odehrávalo se to však vždycky stejně. Až fatálně stejně: nebezpečné zvíře okupovalo jejich domov. Kradlo jim čas, protože museli čekat, až milostivě odejde a nechá je v klidu žít.

•

Ráno se malý člověk ustrojil podle aktuální nálady: místo liškou si hlavu ozdobil čelenkou s ptačími péry. Sice mu tmavomodrá čelenka nešla k šedým očím, zato ale vypadal vyšší a o to šlo. Dnes už prostě najde řešení, jak se vyhnout tygrovi, té strašné šelmě, která v nich vyvolává hrůzu a z každého živého tvora udělá jen hromadu roztrhaného masa.

Malý člověk následoval toho velkého, který skoro běžel nedočkavostí, až ubije kamenem nějaké zvíře, třeba toho chromého srnce, kterého nedávno zahlédl u průsmyku.

„Setkáme se opět zde, milý Grr, až budeš hotov,“ volal ten malý na hromotluka, který se už pomalu ztrácel mezi stromy.

Malý člověk se posadil na svůj oblíbený meditační kámen a čekal, až se mu v hlavě rozsvítí nápad, kterak vyřešit problém se šavlozubcem. Nejdřív si umínil, že by se snad mohl naučit šavlozubí řeč a poprosit tygra, aby odešel. Ovšem co kdyby došlo k verbálnímu nedorozumění? V tom případě by ho tygr nejspíše roztrhal. Nebo by po dřímajícím tygrovi mohli házet kamínky tak dlouho, až by se probudil a odešel. To by fungovalo jen za předpokladu, že tygr netouží roztrhat kohokoli, kdo ho budí z odpoledního spánku. Tudy asi cesta nevede – každá konfrontace s bdělým tygrem většinou končí tak, že ho tygr roztrhá, uvědomil si.

V ruce žmoulal kostěný náhrdelník a přemítal dále: Snad by mohl nabídnout své ozdoby, které vyrobil z šišek, šamanu Samanhangovi ze sousední tlupy. Je to prý působivý kouzelník. Kdysi se v údolí potloukal vzteklý buvol a Samanhang ho svým zpěvem přiměl zmizet. Možná by to fungovalo i na šavlozubce!

Nebo by malý člověk mohl vyhledat bytosti, jež znají odpovědi na každou otázku, a nechat se do tohoto umu taky zasvětit. Tito vzdělanci prý vdechují výpary z posvátných bylin, pak vylezou na posvátný strom a posvátný jestřáb jim přiletí prozradit všechna tajemství světa.  Tato metoda musí zaručeně fungovat, pokyvoval hlavou.

Zamyšleně si hladil péra na čelence. „Zapeklitý případ,“ posteskl si a šel vybírat kachní hnízda k řece.

K meditačnímu kameni si přinesl pár kropenatých vajec a opatrně je naskládal do suché trávy, opět se uchýlil na vyhlazenou plošku kamene a s ukazováčkem pod bradou pokračoval v rozjímání. Snil o tom, že tygr zrovna odchází od jeskyně a oni nastupují na jeho místo jako jeho právoplatní majitelé.

„Žádný tygr, žádný problém,“ opakoval si. Pozoroval nebe. Slunce protínalo mraky. Nebo mraky protínaly slunce? Ještě v tom neměl jasno.

Od louky viděl přicházet velkého člověka, jak na zádech vláčí jakési mrtvé zvíře.

Malý člověk vstal a volal: „Bravo, bravo! Již přichází zdatný hrdina Grr!“

Velký člověk namísto pozdravu hodil na zem probodnutou srnu.

„Grr eto eto,“ ukázal na ni trhnutím hlavy. Znovu si ji hodil na ramena a bradou ukázal k domovu, že už by tedy šel. Byl to jeden z těch dnů, kdy s tím velkým člověkem nebyla rozumná řeč a rozveselit by ho mohl snad jen jeho proslulý vítězný tanec.

V horší náladě než minulého dne se přiloudali k jeskyni. Malý člověk nahlédl křovím
ke vchodu, ač to s péřévou čelenkou šlo dost špatně. Opět spatřil šavlozubou bestii, jak leží
na jejich území a opět zatlačil velkého muže dozadu. Opět se ocitli na svém bezpečném pozorovacím místě. Velký člověk přímo hřměl, zabodl oštěp do země, ukazoval směrem k tygrovi a sbíral kameny s jasným cílem. Malý člověk se v takové situaci pokaždé bál, že toho velkého neudrží na místě ani pomocí asertivních technik. Bral mu kameny z rukou
a přemlouval ho: „Vzpomeň, Grr, Vládce lesa se malichernou lidskou silou nedá přemoci
a sešle na nás pohromy, když se mu zprotivíme.“ Pomalu mu vytrhl poslední kámen a potichu ho položil do trávy. „Sečkejme zde v poklidu, než nastane ta chvíle, kdy šavlozubec odejde,“ uklidňoval ho.

Seděli naproti sobě, každý ve svém vysezeném důlku. Malý člověk upřel pohled na kachní vejce a uvažoval, že si udělá pořádnou vaječnou omeletu, a pak přemýšlel, co je to vlastně omeleta. Tu a tam pohlédl na velkého člověka, který přemítal o tom, že dřepěním v důlku si rozhodně nenajde družku, která ho potěší na duši a na těle. Právě snil o pořádně kypré divošce, jak se hrne do jeho doupěte, natřásá se touhou, ale namísto dovádění v kožešinách se radši otočí a uteče zpátky do lesa, protože se lekne tygra. Když si to představil, nahlas zabručel
a svraštil obočí.

Zrovna když stín opět vytvořil hranici mezi oběma muži, zaslechli, jak se kočka začíná probouzet. Znali ten rituál úplně nazpaměť: protahování, drápy v zemi, zívnutí... Malý člověk znuděně pozoroval svá kolena, stín oštěpu, hromotlukova kolena. A zase zpět: hromotlukova kolena, stín oštěpu, svá kolena…

V tom se mu v hlavě zrodil nápad.

Vyvalil oči, vyskočil, podíval se do slunce, pak na oštěp: stín oštěpu směřoval k průsmyku. Šel ještě rychle zkontrolovat tygra, který se už rozespale rozhlížel kolem sebe. Každý den, když šavlozubec opouští jeskyni, stín oštěpu směřuje k průsmyku. Ani nestačil zahytávat myšlenky, které se na něho valily jako smršť.

Tak jasná věc, říkal si a chytal se za hlavu. Může využít tohoto zvláštního jevu, kdy oštěp vrhá stín v závislosti na denní době. Právě tím přece určí čas, kdy tygr odchází – každý den tatáž doba! Zachvátil ho naprosto omamný pocit člověka, který zrovna něco úžasného objevil a chystá se o to podělit s celým lidstvem. Ukončí časy strádání a nudy v dolíku za keřem.

Krása, nemá to chybu. Oštěp ukáže na průsmyk, šavlozubec odejde, teprve pak on a Grr půjdou domů užívat si zbytek dne, zpívat, tančit, přijímat rozkošné a kypré návštěvy.

„Žádný tygr, žádný problém,“ šeptal si.

Samozřejmě, ještě to chce trochu domyslet, možná si k určování času vytvoří nějaké přenosné zařízení – asi z kamene nebo z velké kosti, no, to se ještě uvidí. Hlavně když budou vědět, kdy jít bezpečně domů.

Rychle to teď povědět svému příteli - objev takového významu ho zaručeně potěší. Malý člověk, naprosto rozrušen novými možnostmi, které na něj čekají, skoro nebyl schopen slova. Snažil se tomu velkému člověku vysvětlit, že jeho oštěp vrhá stín, jehož poloha určuje čas.
A zrovna v tom čase, kdy stín ukazuje k průsmyku, kočka odchází od jeskyně. Možná je to poněkud kostrbaté vyjádření něčeho tak úchvatného a přitom tak jednoduchého, uvažoval. Proto chtěl do svého výkladu přidat slova jako „veskrze“ a dokonce „signifikantní“. Ovšem vypravil ze sebe jen „ten oštěp“ a „řešení“.

Když se velký člověk stále tvářil nechápavě, dodal ten malý: „Tygr pryč!“ Jeho projevu ale nijak zvlášť nepomohlo, když střídavě ukazoval na oštěp a na tygra. Jeho velký druh totiž různé věci chápe a chápe je po svém. Proto ihned s radostí vyskočil, hbitě vytrhl oštěp ze země
a pádil k jeskyni. Sotva se malý člověk stačil proplést keřem, s hrůzou spatřil, jak se oštěp zapichuje do šavlozubcovy žíhané srsti. Skoro jako by sám na sobě cítil tu bolest. Kočka těžce klesla k zemi a její zlatavé oči navždy zhasly.

Velký člověk zvedl ruce, hulákal a tančil nad bezvládnou mrtvolou tygra, svého nenáviděného soka.

„Grr eto ha!“ opakoval a bušil se do hrudi. „Grr eto ha!“

Malý člověk ztuhl, oněměl, vytřeštěnýma očima sledoval oslavný tanec.

Co se teď stane? Grr zavraždil Vládce lesa, ušlechtilou šelmu, jejíž duch na ně teď sešle útrapy a krupobití! Pohledem rychle zkontroloval nebe – bylo úplně nezkalené. Zaměřil se tedy na les, očekával nestvůry lačnící po jeho vnitřnostech. Nic se však nedělo, bylo slyšet pouze cvrlikání ptáků. Snažil se uvědomit si spirituální význam situace, když pozoroval vřeštícího hromotluka, který se zrovna vysmíval své oběti do mrtvých očí a tygří krví si zdobil hruď.

Malý člověk přece zamýšlel vyřešit problém se šavlozubcem docela jinak. Způsobem, jenž z něj činí bytost lidskou: zaříkáváním nebo domluvou. Musel však upřímně uznat, že Grr dosáhl lepšího výsledku, a to téměř bez námahy a okamžitě.

Pokrčil tedy rameny a utrousil: „Anebo tak.“

Poplácal svého přítele po rameni a dodal: „Žádný tygr, žádný problém.“

Překročil mrtvé zvíře a společně odkráčeli domů promyslet novou výzdobu jeskyně.

2018/2019