Jak jsem potkala anděla

Jsem docela realistka, a tak to s anděly mám zapeklitě složité. Jsou, nebo nejsou? Potkala jsem někdy anděla? Hm, nevzpomínám si. V duchu procházím celý svůj život.

Maminka - že by andělem mohla být moje maminka? V některých okamžicích určitě ano: když mi dávala pusu na dobrou noc, když četla pohádku nebo když v kuchyni každý večer zpívala, abych se nebála usnout sama ve vedlejším pokoji. Dveře zůstaly přivřené a anděl-maminka mne ochraňoval před strachem při usínání ve tmě, bděl nade mnou. A určitě bdí pořád, i když s odstupem času je maminka spíše generál. Vlídná, ale nesmlouvavá. Dodnes. 

Babička - starala se o mě a o sestru, když maminka byla v práci. Ta sice měla andělsky bílé vlasy, ale to bylo asi vše, co měla s andělem společné. Babička chtěla, abychom byly premiantky ve škole, úspěšné v hudebce, pořádné doma. Chtěla vzorné a absolutně poslušné holčičky. „Na slovo,“ jak říkala. K tomu používala přímo neandělské výchovné prostředky: strašení divokou kočkou, hrůzostrašně vztyčený ukazováček nebo velmi zvýšený hlas. 

Manžel? Ano. Anděla by v mém životě mohl představovat můj manžel. Má se mnou andělskou, možná přímo božskou trpělivost už 35 let. Má i vlastní svatozář – to je pleš na jeho hlavě. Má křídla – to jsou ruce, které mi svým objetím dopřávají pocit klidu a stability, umí mne zahřát i poskytnout jistotu, že k sobě patříme.

Jak vidíte, i já - realistka - jsem potkala ve svém životě anděla. Je živý a hmatatelný, má svoje vrtochy, ale je to můj soukromý anděl. A za to mu děkuji.

2015/2016