O mně
(Téma: Já)
Narodila jsem se 14. listopadu roku 2001.
Už v té době jsem byla líná, alespoň moji rodiče to říkají. A k jejich smůle se mě lenost ještě nepustila.
Také jsem hodně opatrná. Vždycky jsem se bála například kolotočů. Myslela jsem si, že je to příliš nebezpečné, proto jsem se jim radši vyhýbala. Vlastně i teď se necítím zrovna dobře, když na nějaké podobné atrakce musím jít.
Ale já moc nikam nechodím. Radši zůstanu doma, zavřená u sebe v pokoji. A vůbec nejlépe se cítím, když si můžu nechat zatažené závěsy. Moje mamka z toho ale moc nadšená není. Vlastně zatím vždycky začala vyšilovat, že to není normální. Obvykle k tomu přidá výhrůžku: „A půjdeme na odběry krve!“
Tím mě totiž dokáže pěkně vyděsit.
Abych to shrnula - jsem hodně samotářská. A s tím souvisí i stydlivost. Nerada mluvím na veřejnosti, zvláště pokud jsou u toho moji rodiče. Nejde jenom o mluvení, vždycky mám lepší pocit, když jsem někde vzadu za davem, kde si mě nikdo nevšimne.
Většiny věcí, na které mám špatnou vzpomínku, se bojím. Například jehel. Z těch mám určitě fóbii. Rodiče mi ale říkají, že určitě ne, protože oni vědí přece lépe než já, čeho se bojím a jak moc. Zastávají názor, že jenom přehrávám.
Nechápu, proč bych něco takového měla hrát. Nebo spíše, jak bych to udělala. Už proto, že jsem se jednou po odběrech krve skácela k zemi a zůstala ležet na malém koberečku u dveří, dokud mě mamka a doktorka neodnesly zpět do ordinace, kde mě položily na bílé lehátko a čekaly, až se proberu. Já si to sice nepamatuju, ale přesně takhle mi to mamka popsala.
Dále se bojím pavouků a hmyzu, stejně jako většina holek. A děsí mě lidé převlečení za barevné medvědy nebo jiná zvířata. Představují obří plyšáky a mávají na malé děti. To je přece divné! Pod tím převlekem může být kdokoliv a nikdo neví, kdo přesně. To mě na nich děsí.
Nenávidím bolest, špatně ji totiž snáším. Při setkání s bolestí obvykle začnu panikařit. Od taťky jsem si díky tomu vysloužila přezdívku „citlivka“.
S různými strachy se setkávám každý den. S některými naštěstí ne. Každé ráno mi přece neberou krev.
A to je k fóbiím všechno. Stačilo mi okolo dvou set padesáti slov k popsání všeho, co mi nahání strach, z toho plyne, že se zřejmě bojím o trošičku víc než ostatní lidé.
Nedokážu říct svou nejoblíbenější barvu, knihu ani jinou věc. I v tom jsem trošku divná. Nikdy jsem nedokázala říct, která barva je má nejoblíbenější. Nevím proč, ale hned jak bych to vyslovila, zřejmě bych si to rozmyslela.
A když to všechno shrnu, zjišťuju, že jsem všechno, jenom ne průměrná, jak jsem si dlouhou dobu myslela. Průměrnost totiž není synonymem pro odlišnost. Tahle dvě slova mají přece naprosto různý obsah.
Ale mně nevadí, že jsem jiná než ostatní.
Každý člověk je přece něčím jedinečný.
2015/2016