Pařez

„Večeře nebude?“ volá manžel otráveně z kuchyně.

„Nevařila jsem,“ odpovídám z ložnice, celá roztoužená. Slyším pomalé, šouravé kroky a už stojí
ve dveřích.

Usmívám se na něj. Necudně vystrkuji z pod peřiny nožku a ramínko.  Významně na něj mrkám. Dopoledne jsem si nechala prodloužit řasy a čekám, že to manžel ocení.

„Jsi nemocná?“ Mám pocit, že jsem v jeho hlase zaslechla zájem, tak se rychle snažím povzbudit ho: „Ne, miláčku, ale myslela jsem si, že bychom dnes mohli splnit slib, který jsme dali mojí mamince.“ Mile se usmívám a umělými řasami téměř dělám průvan. Přece po dvou letech manželství nemám doma dub, který nic necítí.

Vytřeští na mne oči: „Proboha - my jsme něco slíbili tvojí matce?“

„Ale jistě, zlato. Slíbili jsme jí k narozeninám vnoučka.“

„Ach tak.“

Očividně se mu ulevilo. „Ale na které konkrétní narozeniny to bude, jsme neřekli. Obávám se, že tvá matka bude mít narozeniny i v příštích letech.“

Otáčí se ve dveřích a chce odejít, náhle se v půli pohybu zastaví a s vyděšeným výrazem se obrací ke mně zpět: „Nebo chce vnouče na každé své narozeniny?!“

Zkoprněle sedím v posteli - není to dub, je to pařez!

2018/2019