S e t k á n í

Je chvíli po půlnoci.

Pod pouličním osvětlením se třpytí čerstvě napadaný sníh a příjemně křupe pod nohama. Všude je ticho a klid. V oknech svítí pár vánočních žárovek.
Štědrý večer letos už skončil.

Nasávám mrazivý vzduch a usmívám se. Tak dobře mi už dlouho nebylo. Snažím se přivolat neposlušného psa, když v tom se tu zjevil on. Prostě si jen tak sedí na patníku - v tričku a džínách.

Sedí tady v tom tichu a kouří.

„Co tady děláš?“ ptám se.

„Kouřím,“ odpoví a potáhne z cigarety.

„No to vidím, ale nemáš být někde úplně jinde?“

„Myslím, že ani ne.“ Mlčky natáhne ruku s cigaretou.

„Díky, ale nekouřím.“

Pokrčí rameny a dál pokuřuje. Sedám si k němu na patník a zvědavě si ho prohlížím. Je dost hubený, tedy - ne přímo vyhublý, ale samá šlacha. A mohl by se oholit… A nemá ani žádné boty.

„Není ti zima?“

„Ne, proč by měla?“ Odhazuje cigaretu do sněhu a zapaluje si další.

„Musím říct, že mě připadáš hodně zvláštní.“

„Vážně? A už jsi kromě mne někoho takového viděla?"
Otáčí se ke mně a usmívá se.

„No, vlastně ne…“ Připadám si jako idiot.

„Tak vidíš - jak potom můžeš vědět, že jsem zvláštní?“

„Myslela jsem, že vypadáte tak nějak jinak.“

„No jo -  vy lidi toho namyslíte.“

Nedá mi to a sáhnu si na něj. Hřeje jako kamínka. Poposednu blíž a je mi nějak tepleji. Sedíme vedle sebe ve vánočním tichu. Začíná sněžit.

„Hele - nemáš třeba hlad? Mohla bych tě pozvat na kapra a na salát. Jo  - a taky ti dát trochu cukroví na cestu…?“

„My toho moc nenajíme. Ale díky.“ Jako by se usmíval.

Nevím co říct, tak raději mlčím.

Chtěla bych se zeptat na milion věcí - jako třeba, kdy umřu, nebo kdy bude konec světa a jestli vůbec. Jo a proč jsou zemětřesení a tak…

Z myšlenek mě vytrhne jeho smích.
Kouknu na něj - vážně se směje a kroutí hlavou. Asi mi čte myšlenky. Zapaluje si další cigaretu. Už třetí.

„Fakt ti není zima?“

„Není. A tobě snad ano?“

„No - vlastně není. Je mi teplo.“

„Tak vidíš.“

Tak tam sedíme společně a mě mrzí, že taky nekouřím. Dívám se na oblohu - je poseta hvězdami a tak jasná, jako nikdy.

Najednou se zvedá a povídá: „Budu už muset jít. Dík za společnost.“ Napřáhne ruku a já ji stisknu v dlani.

„Uvidím tě ještě někdy?“

Zase ten úsměv.

Ještě na mě mrkne, otočí se a odchází. Já taky.

Doma všichni spí, svítí už jen ten vánoční stromeček.

Podívám se z okna - snad ho někde ještě zahlédnu. Uvidím ho někdy? A kdy? A pak mi dojde, že je to vlastně jedno, protože on mě vidí určitě.