(Úvodní část detektivky)

Když toho listopadového rána mířil do kotelny umělecké školy v Zelené ulici, necítil se František nijak zvlášť ve své kůži. Včera strávil tři hodiny se svými kamarády v hospodě Na Růžku, kde déle než obvykle klábosili u orosených sklenic. Původně plánoval, že si dá partičku mariáše a vrátí se domů. Jenže Pepa Nezkusil měl narozeniny a bavil jako obvykle celou hospodu.
 „Jak jsi na tom s tlakem?“ ptal se Pepy při mariáši jejich další společný známý Milan. „Doktor ti přece řekl, abys pil jedno pivo denně a ty už dnes piješ třetí.“
„Jenže já mám tři doktory a každý mi dovolil jedno,“ odbyl ho Pepa.
Někdo se ptal, co koupí manželce k Vánocům. „Myslíš té tvojí?“ opáčil Pepa a podobně si dělal legraci ze svých přátel celý večer. František si s úsměvem vzpomněl, jak ho nemohli zarazit ani přehlušit. Pepovo vtipkování nebralo konce, jen má po několika panácích potřebu utahovat si z lidí kolem sebe a občas to některý z nich neunese. Čas v moři jeho vtipů utíká jako splašený, a tak se František nikdy nedostane domů včas a Růža  se pak vzteká a nemluví s ním. Ženská nic nepochopí…
Když se konečně v deset zvedli, cítil František, jak těžce vstává  a nohy mu nějak špatně slouží.
A Růžena už na něj čekala. Vylítla na něj hned u dveří jako saň, že neví, kdy se má vrátit domů, až ho z toho rozbolela hlava. Opíral se o stěnu v předsíni, a předstíral, že stojí pevně na nohou. Asi se mu ji nepodařilo oklamat, protože když v předsíni zakopl o botník, ozvalo se: „Ty vypadáš. Spi si v kuchyni a nechoď mi do postele. A nezapomeň, že jdeš zítra topit. Natáhnu budík, ale měla bych se na tebe vykašlat.“
Ani mu nepopřála dobrou noc a zmizela v ložnici. Ráno ale vařila vodu na kávu a připravovala snídani. Jo, moje Růža. Stejně se nevydrží zlobit déle než do večera.

Včerejší neplánovaný mejdan se hlásil. František cítil i po ranní kávě tupou bolest v hlavě. Nic se nemá přehánět, usmál se, když si představil, jak se Růža večer tvářila. Pustá ulice pořád ještě podřimovala, zaslechl jenom osamělé kroky na protějším chodníku, kdosi tak jako on spěchal za svým výdělkem.
Topení ve škole zpestřovalo Františkovi všední dny. Ženská se točí kolem plotny, uklízí, vylepšuje byt, ale mužský se bez koníčka nebo zaměstnání v důchodu nudí, když mu ještě slouží zdraví.
Překročil hlavní ulici a zamířil ke škole. Otevřel branku do dvora, kde ležel jen neporušený bělostný závoj čerstvého sněhu. Byl tu nepochybně první. Lampa u školy měnila barvu sněhového poprašku na citrónově žlutou, ale on nevnímal třpytivé ledové krystalky, uvažoval, co udělá v nejbližších okamžicích. Odemkl vstupní dveře a posvítil baterkou na alarm. Vypnul ho a rozsvítil světlo na schodišti. Do kotelny ve sklepě už ale nesestoupil.
Zastavil se. Vidí dobře, nebo se mu něco zdá?
Jeho mozek dnes pracoval zpomaleně, ale uvědomil si, že něco nehraje. Když světlo odhalilo nízké schodiště, uviděl blízko dveří do přízemní chodby ležící tělo. Nehýbalo se.

Sakra, to mi ještě scházelo, pomyslel si. Co se tu o víkendu dělo? Došel ke zkroucené postavě a chvíli nad ní nechápavě postál. Kdo to je a co tu dělá? A jak se vůbec dostal dovnitř?
Pocítil silnou, pálivou bolest za hrudní kostí. Když ho něco rozrušilo, pociťoval ji často. Narovnal se a zhluboka dýchal, dokud se nerozplynula.
„Nepotřebuješ pomoc? Slyšíš mě?“ naklonil se k ležícímu tělu a naslouchal. Dýchá nebo ne? Nedýchá, panebože - on nedýchá. Sklonil se nad bezduchým tělem a chvíli ho pozoroval. Zděšeně si uvědomil, co už tušil – ten člověk je mrtvý.
„Zrovna já ho musím najít,“ zabručel si pro sebe a  znovu pocítil, jak divoce mu tluče srdce. Cítil ho až v krku.
Mrtvý měl nad čelem zčernalou ránu. František zneklidněl.  Vražda…?  Co když se útočník ještě skrývá uvnitř a chce se dostat ven? Nezaútočí? Detektivek viděl dost a představivost měl taky.
„Je tu někdo? “ zavolal. Ale budova mu odpovídala mrazivým tichem. Vzal za kliku sklepních dveří, ale nepovolily. Ani dveře do chodby k učebnám. Byly zamčené jako kdykoli jindy. Narovnal se a zamířil na dvůr, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a vzpamatoval se.

Vytáhl z kapsy mobil a vyťukal číslo 158. Na ústředně mu oznámili, že policejní hlídka přijede okamžitě. Co dál? Ježíšikriste, hlavu mám jako střep a teď tohle… Do patra se podívat nepůjdu, tady jde o život, blesklo mu hlavou. Počkám radši venku, než přijedou policajti…

Vytáhl z kapsy cigarety, které už skoro přestal kouřit. Teď se hodily. Musím to dát vědět ředitelce. A taky Štěpánce, uvědomil si. Pak jim oběma napsal esemesku: „V budově výtvarného oboru v Zelené ulici leží mrtvola. Nevím, kdo to je, čekám na policii, Coufal.“

2017/2018

 (Úvodní část detektivky)

Když toho listopadového rána mířil do kotelny umělecké školy v Zelené ulici, necítil se František nijak zvlášť ve své kůži. Včera strávil tři hodiny se svými kamarády v hospodě Na Růžku, kde déle než obvykle klábosili u orosených sklenic. Původně plánoval, že si dá partičku mariáše a vrátí se domů. Jenže Pepa Nezkusil měl narozeniny a bavil jako obvykle celou hospodu.
 „Jak jsi na tom s tlakem?“ ptal se Pepy při mariáši jejich další společný známý Milan. „Doktor ti přece řekl, abys pil jedno pivo denně a ty už dnes piješ třetí.“
„Jenže já mám tři doktory a každý mi dovolil jedno,“ odbyl ho Pepa.
Někdo se ptal, co koupí manželce k Vánocům. „Myslíš té tvojí?“ opáčil Pepa a podobně si dělal legraci ze svých přátel celý večer. František si s úsměvem vzpomněl, jak ho nemohli zarazit ani přehlušit. Pepovo vtipkování nebralo konce, jen má po několika panácích potřebu utahovat si z lidí kolem sebe a občas to některý z nich neunese. Čas v moři jeho vtipů utíká jako splašený, a tak se František nikdy nedostane domů včas a Růža  se pak vzteká a nemluví s ním. Ženská nic nepochopí…
Když se konečně v deset zvedli, cítil František, jak těžce vstává  a nohy mu nějak špatně slouží.
A Růžena už na něj čekala. Vylítla na něj hned u dveří jako saň, že neví, kdy se má vrátit domů, až ho z toho rozbolela hlava. Opíral se o stěnu v předsíni, a předstíral, že stojí pevně na nohou. Asi se mu ji nepodařilo oklamat, protože když v předsíni zakopl o botník, ozvalo se: „Ty vypadáš. Spi si v kuchyni a nechoď mi do postele. A nezapomeň, že jdeš zítra topit. Natáhnu budík, ale měla bych se na tebe vykašlat.“
Ani mu nepopřála dobrou noc a zmizela v ložnici. Ráno ale vařila vodu na kávu a připravovala snídani. Jo, moje Růža. Stejně se nevydrží zlobit déle než do večera.

Včerejší neplánovaný mejdan se hlásil. František cítil i po ranní kávě tupou bolest v hlavě. Nic se nemá přehánět, usmál se, když si představil, jak se Růža večer tvářila. Pustá ulice pořád ještě podřimovala, zaslechl jenom osamělé kroky na protějším chodníku, kdosi tak jako on spěchal za svým výdělkem.
Topení ve škole zpestřovalo Františkovi všední dny. Ženská se točí kolem plotny, uklízí, vylepšuje byt, ale mužský se bez koníčka nebo zaměstnání v důchodu nudí, když mu ještě slouží zdraví.
Překročil hlavní ulici a zamířil ke škole. Otevřel branku do dvora, kde ležel jen neporušený bělostný závoj čerstvého sněhu. Byl tu nepochybně první. Lampa u školy měnila barvu sněhového poprašku na citrónově žlutou, ale on nevnímal třpytivé ledové krystalky, uvažoval, co udělá v nejbližších okamžicích. Odemkl vstupní dveře a posvítil baterkou na alarm. Vypnul ho a rozsvítil světlo na schodišti. Do kotelny ve sklepě už ale nesestoupil.
Zastavil se. Vidí dobře, nebo se mu něco zdá?
Jeho mozek dnes pracoval zpomaleně, ale uvědomil si, že něco nehraje. Když světlo odhalilo nízké schodiště, uviděl blízko dveří do přízemní chodby ležící tělo. Nehýbalo se.

Sakra, to mi ještě scházelo, pomyslel si. Co se tu o víkendu dělo? Došel ke zkroucené postavě a chvíli nad ní nechápavě postál. Kdo to je a co tu dělá? A jak se vůbec dostal dovnitř?
Pocítil silnou, pálivou bolest za hrudní kostí. Když ho něco rozrušilo, pociťoval ji často. Narovnal se a zhluboka dýchal, dokud se nerozplynula.
„Nepotřebuješ pomoc? Slyšíš mě?“ naklonil se k ležícímu tělu a naslouchal. Dýchá nebo ne? Nedýchá, panebože - on nedýchá. Sklonil se nad bezduchým tělem a chvíli ho pozoroval. Zděšeně si uvědomil, co už tušil – ten člověk je mrtvý.
„Zrovna já ho musím najít,“ zabručel si pro sebe a  znovu pocítil, jak divoce mu tluče srdce. Cítil ho až v krku.
Mrtvý měl nad čelem zčernalou ránu. František zneklidněl.  Vražda…?  Co když se útočník ještě skrývá uvnitř a chce se dostat ven? Nezaútočí? Detektivek viděl dost a představivost měl taky.
„Je tu někdo? “ zavolal. Ale budova mu odpovídala mrazivým tichem. Vzal za kliku sklepních dveří, ale nepovolily. Ani dveře do chodby k učebnám. Byly zamčené jako kdykoli jindy. Narovnal se a zamířil na dvůr, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a vzpamatoval se.

Vytáhl z kapsy mobil a vyťukal číslo 158. Na ústředně mu oznámili, že policejní hlídka přijede okamžitě. Co dál? Ježíšikriste, hlavu mám jako střep a teď tohle… Do patra se podívat nepůjdu, tady jde o život, blesklo mu hlavou. Počkám radši venku, než přijedou policajti…

Vytáhl z kapsy cigarety, které už skoro přestal kouřit. Teď se hodily. Musím to dát vědět ředitelce. A taky Štěpánce, uvědomil si. Pak jim oběma napsal esemesku: „V budově výtvarného oboru v Zelené ulici leží mrtvola. Nevím, kdo to je, čekám na policii, Coufal.“

2017/2018