Střípky
(Krátká psychologická studie zoufale nespokojené žen na známý motiv)
Mám ráda černou barvu, ztrácejí se v ní kontury, mizí vrásky, je v ní klid.
*
Tohle manželství mi byl čert dlužen. Nejen, že musím trpět slabošského manžela, ale navíc taky jeho malou dceru. Nebýt těch šperků, drahých šatů a služebnictva, nikdo by mě do toho prokletého království nedostal. Sněhurka, tak se ta malá zmije jmenuje, je nejen miláček rádoby panovníka, ale taky celého dvora. Nesnesu ani pohled na ni. Jen při vzpomínce na její havraní vlasy, porcelánovou pleť a rudé rty mě začíná příšerně bolet hlava. Nesnesu to. Přece já jsem ta, která oslňuje svou krásou. Ne nějaký malý spratek. Ach bože, jediné co mi teď spraví náladu, je pohár vína a zatažené závěsy.
*
Už to dál nevydržím - Sněhurka musí pryč! Jejímu mládí a kráse se klanějí princové ze všech zemí a to ji někteří ani neviděli. Nikoho už nezajímá stárnoucí královna. Každý mě přehlíží, nikoho nezajímám. Musím se Sněhurky zbavit. Ale jak? Když ji provdám, nic to nezmění. Jejího stáří se nedočkám. Sama dříve zemřu…
Ne, nezemřu. Zemřít musí Sněhurka… Jediný, kdo je mi pořád oddán, je ten hlupák myslivec. Je natolik hloupý, že vůbec nedomýšlí, co po něm chci. Ale jen kvůli mně Sněhurku zabije. A jako důkaz přinese její srdce - nechám si ho připravit k večeři. A možná pozvu i krále.
*
Království je potaženo černým suknem. Miluju černou. Zatímco všichni drží smutek, já oslavuji. To budižkničemu to dokázalo - Sněhurka je mrtvá. Chtěla jsem znát detaily, ale mysliveček byl schopen mi pouze předat srdce, slovo jsem z něj nedostala. To mou radost, ale nemůže zkalit. Mimochodem, srdce chutnalo báječně.
*
Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne! Nevěřím tomu, to nemůže být pravda. Ona žije, žije. Někde v lese, v rozpadlé chýši a je šťastná. A co víc - je stále krásnější.
Myslivce tvrdě potrestám. Je to slaboch. Zbabělec. Navíc podvodník. Podstrčil mi srdce nějakého prašivého zvířete. Nemůžu to nechat tak, musím se za ní vydat sama. Vidět ji umírat na vlastní oči.
*
Sama sebe se děsím. Kdo je ta stařena s vrásčitou pletí, která na mě zhlíží ze zrcadla? Ale za to může ona, jenom ona. Až bude definitivně po ní, budu zase mladá a krásná. Zase budou po mě všichni toužit.
*
Prodírám se houštím a srdce mi divoce buší. Za chvíli se s ní setkám tváří v tvář. Co když mě pozná? A jak ji donutím sníst jablko, navíc otrávené? Jed je prudký, vyzkoušela jsem ho osobně na králových psech. Měl je rád...
Bože, ta krása. Nejradši bych jí rozdrásala hebkou pleť a vyškubala záplavu černých vlasů.
Stojí tu přede mnou a usmívá se - ta hlupačka nemá ponětí, kdo před ní stojí. Samou zlostí nemohu ani dýchat, ruce se mi třesou, když jí podávám jablko. Jen jez, jez Sněhurko. Kousni si. Neostýchej se. Tak si sakra kousni.
Padá k zemi. Nedýchá, srdce netluče. Je mrtvá. Teď už doopravdy. Tváře mi hoří, spěchám zpátky na hrad. Dýchám ale klidně a usmívám se. Zabít je tak snadné.
*
Chladný vzduch mě šlehá do tváří. Slyším z povzdálí hudbu, ale jenom slabounce, v hlavě mi hučí. Přežila. Nejen to - vdala se.
Jaký trest mě to stihl?
Vítr je chladnější a silnější a nebe je černé bez jediné hvězdy.
Z výšky věže je všechno titěrné a nicotné. Stačí krok a temnota mě obejme. Miluju černou.
2015/2016