Večeře

To byl dnes den!
Už ráno jsem věděla, že bude náročný.  A byl víc, než jsem čekala: plánované schůzky s klienty, neplánované telefonáty z finančního úřadu a zdravotní pojišťovny a k tomu ještě neodkladné požadavky šéfa. Proč jsou úředníci aktivní už před osmou ráno?  To já se teprve probouzím při velkém hrnku dobrého kafe. Ani šéf to nechce vzít na vědomí a zahrnuje mě svými požadavky hned v osm, když právě vstupuji do kanceláře. Obvykle to snáším dobře, ale dnes bylo toho vyplňování, mailování a vysvětlování opravdu hodně. A tak to šlo celý den, jako by nebral konce.  A odpoledne ještě třídní schůzka ve škole. Vyvléknout jsem se nemohla, protože se blíží školní výlet. Syn mi to zdůraznil několikrát.

Konečně jsem doma, zavírám za sebou dveře a můj mozek vypíná. Mechanicky se převléknu do pohodlných kalhot a trička. Celý den se těším, až se uvelebím v křesle a nebudu muset dělat nic. Budu mít hodinu, možná i dvě, jen pro sebe. A je to tady. Sedím u televize a jen tak přepínám mezi programy. Určitě bude někde romantický film nebo detektivka. Je mi úplně fuk, co právě dávají. Jen sedím a obrazovku téměř nevnímám. Zběsilý den je za mnou a já si užívám nicnedělání.  Zaslouženě. Nikdo mě nevyruší, protože syn je na tréninku a manžel říkal, že se zdrží v práci.  Budu si v klidu užívat pohodu před obrazovkou.

Ještě než jsem se stačila pořádně uvelebit v křesle, slyším, že přichází manžel.  A je po romantice! Moje plánovaná klidná hodinka se rozpadla na tisíc kousků. Rozbila se jako drahocenná čínská váza.  A já jsem si ji chtěla tak užít. Být chvilku jen sama sebou, jen sama pro sebe. Nepovedlo se. Mé vnitřní já zuří. Nejradši bych křičela, ať jde pryč a nechá mě v klidu.

 A tak se aspoň tvářím, že neslyším, když už z předsíně zjišťuje, co máme k jídlu. Proč všichni chlapi myslí pořád na jídlo? Prý podle výzkumů ještě na postel, ale já mám zkušenost, že jejich mozek touží hlavně po teplém jídle.

 „Co máme k večeři?“ Dělám, že se mě to netýká.

„Večeře nebude?“

„Nevařila jsem,“ odpovídám stručně.

„A připravíš mi něco?“

 „To víš, že jo,“ pomalu opouštím své místo u televize.

„A co to bude?“

„Dnes? Švédská lednička,“ říkám rázně.

„Co?“

„Švédská lednička,“ nenechám se vyvést z klidu. Otvírám ledničku a vytahuju na stůl chleba, máslo, dva druhy sýrů, salám a tatarku. Nalézám ještě zapomenuté rajče a krabičku sardinek.

„Co to má znamenat?“

„To je variace na švédský stůl. Každý si vezme, na co má chuť. A pokud se ti zdá, že je toho málo, tak v dolní přihrádce je ještě paštika,“ vynáším poslední trumf dnešní večeře.

Vracím se zpět k televizi.

Zvládla jsem večeři, i když jsem nevařila. Ale moje plánovaná pohoda se rozplynula. Nenávratně. Tu čínskou vázu už nikdo neslepí.

2016/2017