Všechny mapy světa

Miluji mapy. Ty papírové, barevné. Je v nich totiž vše: oceány, moře i řeky a také prameny uprostřed kopců. Jsou tam hory, města a silnice, které je spojují.

Na první setkání s mapou si docela přesně vzpomínám. Tatínek koupil v knihkupectví velikou mapu světa. Byla tak obrovská, že ji museli vytisknout na dva papíry. Tatínek oba díly slepil hnědou kancelářskou lepicí páskou. Nalepil ji z rubové strany, aby nepřerušil Atlantický oceán, a pověsil ji nad gauč. Mapa zabrala celou stěnu. Se sestrou jsme vydržely u mapy dlouhé hodiny. Stály jsme na gauči a poznávaly jednotlivé země a města. Mapa byla lemována vlajkami celého světa. Od té doby vím, že Filipíny mají vlajku podobnou té naší.

Když jsem rozpřáhla ruce, jak nejvíc to šlo, objala jsem téměř celou jižní polokouli.  Severní byla moc vysoko. Tam jsem nedosáhla. Levá ruka dopadla na Galapágy a pravá na Nový Zéland. Od té doby mě obě vzdálené země začaly zajímat, protože tam přeci jednou pojedu! Bylo mi deset roků a rodiče moji informaci vzali poněkud rezervovaně na vědomí.

Mapy mě provázely životem dál. Malý atlas České republiky -  ne větší než pohlednice - jsem při svých cestách vlakem nebo stopem měla vždycky s sebou. Jinak bych přece nevěděla, kterým směrem se vydat. Když v televizi ještě za socialismu vysílali americký seriál Dallas, upoutala mě mapa v kanceláři hlavního hrdiny. Byla to také mapa světa, ale nějak jiná než ta, co visela kdysi doma nad gaučem. A přišla jsem na to, v čem je rozdíl: uprostřed nebyla Evropa, ale Amerika. Logické - proč by měli v Americe uprostřed mapy světa Evropu? Když po sametové revoluci jel kamarád pracovně do Států, takovou mapu mi přivezl. Mám ji v kanceláři.

Když mají Američané uprostřed mapy světa svou zemi, jak to je v Číně?
Čínskou mapu světa mi přivezla o několik let později kamarádka. Sehnat ji byl prý nadlidský úkol. Jo, kdybych chtěla „fejkové“ zboží, tak stačilo říct značku. Ale mapa? To snad mohu vymyslet jen já. Kamarádka věděla, že je to prestižní záležitost a s pomocí nějakých vysokoškolských studentů mi mapu nakonec koupila. Je plná čínských znaků a div se světe: uprostřed je Čína. Však si také Čína říká Země středu, vše kolem je nevýznamné. Evropa se choulí divně stočená na západní straně.

Nevyřešenou hádankou zůstala Austrálie. Tam to je blíž k jižnímu pólu, takže by měla být celá mapa opačně. A opravdu – kamarádi-cestovatelé mi přivezli před několika lety mapu zakoupenou na Novém Zélandu.  Z pohledu na opačnou mapu se mi - Evropance - začala točit hlava. Zorientovat se na mapě obrácené severem dolů je hodně náročné. Naštěstí  Austrálii objevili pro svět Angličané a zakreslili mapy podle anglických zvyklostí.  

Nevím, jak to máte doma vy, ale u nás je velká mapa Evropy přímo před záchodem. Takže na ni hledíme chtě-nechtě pořád. Minulý měsíc jsem před mapou vzdělávala svého tříletého vnuka Matěje. Bydlí v Praze, tak jsme řešili, jak daleko je k babičce do Ostravy. Chlapec se najednou zamyslel a povídá: „Babičko, kde je Řím?“

„Řím je tady, uprostřed Itálie. A proč tě zajímá zrovna Řím?“ nechápala jsem.

„No, protože máma, když se jí něco nedaří, tak říká: do Říma!“

2017/2018